Vodní doprava
Vodní
doprava využívá vodní cesty přirozené (řeky a jezera) nebo umělé
(kanály, průplavy), na kterých plavidla překonávají výškové
rozdíly plavebními komorami nebo zdvihadly
lodními,
umělá vodní cesta mezi
moři, jezery či řekami, vytvořená nejčastěji pro zkrácení vodní
dopravy. K překonávání terénních překážek se na průplavu budují
plavební komory, vodní tunely, mosty a lodní
zdviže.
Plavební
komora
zdymadlo – zděná nebo
betonová komora na plavební cestě (v plavebním kanálu, průplavu),
uzavíratelná na obou koncích vodotěsnými vraty. Snižováním a
zvyšováním hladiny v komoře pomocí obtokových kanálů s využitím
samospádu se dosáhne zdvižení plavidla nebo jeho spuštění při
sestupu po spádu vodní cesty.
Nejdelším průplavem na
světě je Intracoastal Waterway (3 900 km) v USA podél pobřeží
Atlantského oceánu, nejvíce nákladů se přepravuje Suezským
průplavem, nejvíce lodí proplouvá Panamským
průplavem.
arabsky Qanat as Suways
– umělý námořní průplav v Egyptě v Suezské šíji; délka 160 km,
šířka 55 – 360 m, hloubka 12 – 20 m. Spojuje Středozemní moře a
Rudé moře, umožňuje nejkratší námořní spojení mezi Evropou a
jižní a jihovýchodní Asií. Splavný pro lodě do 370tis.BRT (doba
proplutí 15 hodin). Objemem přepravených nákladů (275 mil. t,
1992, z toho 30 % ropa) nejvýznamnější průplav světa. – Přístavy
Port Said, Ismáílíja a Suez. Suezský průplav je v úrovni mořské
hladiny, napájen Nilem; prochází třemi jezery. – Menší průplav
existoval již ve 2. tis. př. n. l.; obnoven ve 3. stol. n. l. a
po arabské okupaci 642. V roce 776 byl zasypán. Moderní průplav
postaven Francouzi 1859 – 69 (francouzským podnikatelem F. de
Lessepsem, 1805 – 1894); otevření podnítilo hospodářský rozvoj do
té doby téměř neosídlené oblasti. Od roku 1882 pod správou Velké
Británie, 1888 podepsána konvence o svobodné plavbě. V roce 1956
znárodněn egyptskou vládou (viz též suezská krize), 1967 – 75
uzavřen v důsledku války mezi Egyptem a Izraelem, 1975 – 80
rozšířen.
umělá vodní cesta napříč
Panamskou šíjí, spojující Atlantský a Tichý oceán; celková délka
průplavu 82 km, šířka 150 – 300 m, průměrná hloubka 13 m. Šest
plavebních komor; součástí Panamského průplavu je i umělé
Gatunské jezero (výška hladiny 26 m n. m.). Denní kapacita 48
lodí (maximálně 40tis. BRT), doba proplutí 7 – 8 hodin. Přístavy
Colón (u Atlantského oceánu) a Balboa (u Tichého oceánu).
Panamský průplav je jednou z nejvýznamnějších vodních cest na
světě, podstatně zkracuje lodní trasy kolem Jižní Ameriky. –
Výstavba 1881 – 89 a 1906 – 14; obchodní provoz zahájen v roce
1920. 1904 bylo území podél Panamského průplavu (tzv. Panamské
průplavové pásmo; 1 432 km2) pronajato USA; 1979 území
předáno Panamě, kontrola nad průplavem byla Panamě vrácena v roce
2000.
průplav v Řecku mezi
Jónským mořem a Krétským mořem, protíná Korintskou šíji. Délka 6
343 m, šířka na hladině 23 m, hloubka 8 m, zářez až 60 m hluboký.
Splavný pro lodě do 10 000 BRT. Prokopán v letech 1881 – 93; 500
př. n. l. – 12. stol. n. l. v místě Korintského průplavu v
provozu vlečka pro lodě.
průplav v Rumunsku mezi
městy Çernavoda, Medgidia a Agigea (jižně od Constanţy); délka 64
km, šířka 110 – 140 m. Pro lodi do 5 000 t zkracuje plavbu do
Černého moře asi o 400 km.
Severomořsko-baltský průplav
Kielský průplav, německy
Nord-Ostsee Kanal – umělý průplav v severním Německu, spojující
Severní moře a Baltské moře; délka 99 km, hloubka 11 m, šířka u
dna 90 m. Výrazně zkracuje lodní trasy z Baltského do Severního
moře a umožňuje vyhnout se Dánským úžinám. Otevřen v roce
1895.
průplav v evropské části
Ruska; propojuje Bílé moře (Belomorsk) s Finským zálivem
Baltského moře (přes Vygozero, Novoladožský kanál a Něvu).
Dobudován v roce 1933 v délce 227 km. Spojil Sank Peterburg
(Leningrad) a Archangel'sk. Hloubka v průměru 5 m, 19 zdymadel.
Patří k nejsevernější části systému průplavů spojující i Černé
moře a Kaspické moře.
německy
RheinMainDonauGroßschiffahrtsweg – umělá vodní cesta v
Německu; propojuje povodí Rýna (prostřednictvím Mohanu) a Dunaje.
Délka 171 km. Umožňuje lodní spojení Černého moře a Severního
moře napříč kontinentem. Splavný pro lodě do 1 500 BRT. Dokončen
v roce 1992.
německy Mittellandkanal
– umělá vodní cesta v Německu spojující povodí Labe, Vezery,
Ennsu a Rýna; délka 465 km. Významná trasa nákladní lodní dopravy
(splavnost pro lodě s výtlakem do 1 000 t). Otevřen v roce
1938.
umělá vodní cesta na
severu evropské části Ruska, spojující Volhu s Baltským mořem;
celková délka 1 100 km (včetně řek a jezer), minimální hloubka 4
m. Vede z Rybinské vodní nádrže přes Bílé jezero do Oněžského
jezera a dále do Finského zálivu. Bělomořsko-baltským průplavem
spojen s Bílým mořem. Vybudován na začátku 19. stol.,
rekonstruován v roce 1964.
umělá vodní cesta na
jihu evropské části Ruska, spojující Volhu a Don; délka 101 km.
Soustava zdymadel. Otevřen v roce 1952.
Císařský průplav,
čínsky Ta-jün-che čínsky Da Yunhe – umělá vodní cesta ve východní
Číně napříč Velkou čínskou nížinou paralelně s pobřežím Žlutého
moře; délka 1 794 km (800 km celoročně splavných). Nejstarší
funkční průplav na Zemi. Začíná v Pekingu, vede k jihu, protíná
řeky (mj. Huang He a Chang Jiang) a jezera a končí v Hangzhou.
Stavbu nejstarších úseků zahájil stát Wu 486 př. n. l. a stát Wej
361 př. n. l. Na starší stavby navázal císař Jang-ti (vládl 581 –
604) z dynastie Suej, který je nechal propojit do jednoho systému
Císařského průplavu (Jü-che). V té době na stavbě pracovalo asi 5
mil. dělníků. Vybudování Velkého průplavu značně urychlilo
dopravní spojení mezi jednotlivými částmi východní poloviny Číny
a přispělo k hospodářskému rozkvětu měst podél průplavu. Ve 13.
stol. byl Velký průplav prodloužen až do Ta-tu, hlavního města
říše Jüan. Od roku 1958 rekonstruován. V současnosti zde plují
lodě o výtlaku 2 000 BRT.
úžina – úzká vodní cesta
přirozeného původu, která spojuje dvě moře. Mezinárodněprávní
úprava režimu mořských průlivů není jednotná. Je sjednávána
mezinárodními úmluvami pro jednotlivé průlivy separátně. Úpravy
zahrnují zejména otevřenost, respektive uzavřenost průlivu pro
průjezd obchodních a válečných lodí buď pro všechny státy, nebo
pro státy pobřežní či nepobřežní – a to vzhledem ke stavu míru
nebo války.
Dardanely
turecky Çanakkale
Bog˘azi, starořecky Hellespont – průliv mezi Evropou a Asií
spojující Egejské a Marmarské moře; délka 65 km, šířka 1,3 – 6
km, hloubka 50 – 100 m. Dopravní význam.
turecky Karadeniz
Bog˘azi – průliv mezi Evropou a Malou Asií, spojuje Černé a
Marmarské moře; délka 33 km, jižní vstup 2,6 km, severní vstup
3,7 km, minimální šíře 550 m, hloubka 28 – 121 m. Povrchový proud
méně slané vody (18 – 20 ‰) proniká z Černého moře do
Marmarského, při dně slanější voda (37 ‰) proudí do Černého moře.
Na konci třetihor říční údolí, v době glaciálů souš, mořský
průliv až po ústupu posledního (würmského)
ledovce.
mořská úžina spojující
Černé a Azovské moře, mezi Kerčským poloostrovem na západě a
Tamanským poloostrovem na východě. Délka 45 km, šířka 3 – 20 km,
hloubka v plavební dráze 7 m, jinak do 5 m, průměrná slanost 14
‰, max. teplota vody v létě 24 °C. Významný pro námořní
dopravu.
[džibraltarský], mořská
úžina mezi Evropou a Afrikou; spojuje Atlantský oceán se
Středozemním mořem. Délka od mysu Cap Spartel (Maroko) po mys
Punta Almina (Ceuta, Španělsko) asi 70 km, šířka 15 – 45 km,
maximální hloubka 1 181 m. Na hladině se proud méně slané vody
(36,5 ‰) pohybuje do Středozemního moře a při dně proud slanější
vody (38 – 38,5 ‰) směřuje do Atlantského oceánu. Příliv 3 – 3,9
m. Gibraltarský průliv vznikl jako příkopová propadlina na
počátku pliocénu. – Strategicky významná námořní cesta; přístavy
Gibraltar, Algeciras, Tanger, Ceuta.
systém úžin mezi Skandinávským a Jutským
poloostrovem. Průlivy Kattegat a Skagerrak spojují Severní a
Baltské moře; mezi ostrovem Sjćlland a ostrovem Fyn je Store Bćlt
a mezi ostrovem Fyn a Jutským poloostrovem Lille Bćlt. Dánské
úžiny mají velký dopravní a strategický význam; zamrzají jen při
tuhých zimách.
průliv mezi dánskými
ostrovy Sjćlland a Fyn; délka 120 km, šířka 11 – 30 km, hloubka
20 – 55 m. Spojuje Kattegat a Baltské moře. Intenzívní námořní
doprava. Překlenut mostem.
mělký průliv mezi
jihozápadním pobřežím Švédska na východě, Jutským poloostrovem na
západě a ostrovem Sjaland na jihu, součást Dánských úžin; plocha
25 000 km2,
hloubka většinou do 40 m (max. 124 m), slanost 15 – 20 ‰.
Významná námořní doprava, přístavy Göteborg, Alborg, Arhus,
Frederikshavn.
průliv mezi Jutským a
Skandinávským poloostrovem, součást Dánských úžin; délka 250 km,
šířka 110 – 150 km, max. hloubka 725 m. Významná lodní doprava.
Přístavy Oslo, Kristiansand.
průliv v Atlantském
oceánu mezi Grónskem a Islandem, spojuje Grónské a Irmingerovo
moře; šíře asi 300 km, Grónsko-islandský podmořský práh s
hloubkami 111 – 624 m. Chladný Východogrónský proud probíhá k
jihozápadu. Významný rybolov.
anglicky English
Channel, francouzsky La Manche – průliv mezi Francií a Britským
souostrovím; délka 500 km, šířka 33 – 190 km, maximální hloubka
172 m. Skočný příliv 5 – 8 m, maximální příliv v zálivu St. Malo
12 m. Hranicí je na západě spojnice mysů Pointe de Saint Mathieu
a Land’s End, na východě Doverská úžina. Časté bouře a mlhy.
Hustá námořní doprava; přístavy Cherbourg, Le Havre, Plymouth,
Portsmouth, Southampton.
anglicky North Channel –
mořská úžina mezi Velkou Británií a Irskem; délka 170 km, šířka
20 – 40 km. Spojuje Irské moře s Atlantským oceánem. Hlavní
přístav Belfast. Lodní doprava.
též Tuniský průliv –
mořská úžina mezi Tuniskem a Sicílií; minimální šířka 147 km,
hloubka většinou do 100 m, teplota vody 14 – 25 °C, salinita 37
‰. Ostrov Pantelleria.
italsky Stretto di
Messina – průliv mezi nejjižnějším výběžkem Apeninského
poloostrova (Kalábrií) a Sicílií; šířka 3 – 16 km, délka 42 km,
hloubka do 120 m. Spojuje Jónské a Tyrhénské moře. Messinský
průliv vznikl jako příkopová propadlina na počátku čtvrtohor. –
Podmořský ropovod, plánován silniční most. Hustá námořní doprava,
přístavy Messina a Reggio di Calabria.
italsky Canale di
Otranto – průliv mezi moři Jónským a Jaderským; odděluje
poloostrovy Apeninský a Balkánský. Minimální šířka 73 km,
maximální hloubka 1 080 m, teplota vody v létě 24 °C, v zimě 13
°C, slanost 39 ‰. Frekventovaná trasa námořní dopravy. Přístavy
Brindisi, Otranto, Vlore.
mořská úžina spojující
Černé a Azovské moře, mezi Kerčským poloostrovem na západě a
Tamanským poloostrovem na východě. Délka 45 km, šířka 3 – 20 km,
hloubka v plavební dráze 7 m, jinak do 5 m, průměrná slanost 14
‰, max. teplota vody v létě 24 °C. Významný pro námořní
dopravu.
Bab elMandeb – průliv
mezi Rudým mořem a Adenským zálivem Arabského moře, široký 26 km.
Ostrovem Perim rozdělen na tzv. Malý průliv (3 km široký a 29 m
hluboký) a Velký průliv (19 km široký a přes 200 m hluboký).
Hlubinný proud odvádí slanější vody z Rudého moře do Indického
oceánu; na povrchu proud se směrem opačným.
úžina v Indickém oceánu
mezi jihovýchodní Afrikou (Mosambik) a Madagaskarem, na severu
ohraničen souostrovím Komory; délka 1 530 km, šířka 400 – 650 km,
hloubka 2 400 – 3 500 m. Na východě pás korálových útesů, podél
afrického pobřeží teče od severu k jihu teplý Mosambický
proud.
mořská úžina mezi Malajským poloostrovem a
Sumatrou; délka 820 km, šířka 36 – 300 km, minimální hloubka v
plavební trase 25 m. Spojuje Andamanské a Jihočínské moře.
Frekventovaná námořní trasa. Přístavy Singapur,
Melaka.
indonésky Selat Sunda –
mořská úžina mezi Sumatrou a Jávou; délka 130 km, šířka 26 – 112
km, max. hloubka 1 080 m. Spojuje Jávské moře s Indickým oceánem.
Intenzívní lodní doprava. – V roce 1883 výbuch sopky Krakatau
usmrtil asi 36 000 lidí.
čínsky Taiwan Haixia –
průliv v Tichém oceánu mezi pobřežím východní Číny a Taiwanem;
délka 380 km, minimální šířka 160 km, hloubka do 200 m. Spojuje
Východočínské a Jihočínské moře. Přístavy Gaoxiong, Tainan,
Xianen.
korejsky Choson hähyöp –
úžina mezi Korejským poloostrovem a japonskými ostrovy, spojuje
Japonské a Východočínské moře. Šířka 180 – 220 km. Přístav
Pusan.
průliv mezi Severním ledovým oceánem (Čukotské
moře) a Tichým oceánem (Beringovo moře); šířka 85 km, hloubka 40
– 55 m. Mezi Diomedovými ostrovy procházejí hranice Ruska a USA.
V pleistocénu byl nejméně dvakrát souší (před 20 000 lety hladina
o 95 m níže, před 125 000 lety asi o 135 m níže) a probíhal tudy
pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou (teorie o migraci
lidí do Ameriky).
[hadsnúv], anglicky Hudson Strait – průliv
mezi Labradorským poloostrovem a Baffinovým ostrovem v
severovýchodní Kanadě; spojuje Atlantský oceán s Hudsonovým
zálivem. Délka přes 700 km, šířka 230 km, maximální hloubka 900
m.
anglicky Straits of
Florida – průliv mezi poloostrovem Floridou, ostrovem Kuba a
souostrovím Bahamy; šířka 85 – 150 km, hloubka 150 – 2 000 m.
Spojuje Mexický záliv s Atlantským oceánem; protéká jím jedna ze
dvou větví teplého Golfského proudu.
[drejkúv], anglicky
Drake Strait – průliv mezi Jižní Amerikou a Jižními Shetlandami.
Po poledníku mysu Cabo de Hornos (67° 16´ západní délky) probíhá
hranice mezi Atlantským a Tichým oceánem; maximální hloubka 5 486
m. Silný proud Západního dryftu, časté bouře, v zimě na jižní
polokouli souvislý led až k 60° jižní šířky, po celý rok plovoucí
kry. – Průlivem jako první proplul v roce 1578 F.
Drake
[magalješúv], španělsky
Estrecho de Magallanes – mořská úžina mezi nejjižnějším výběžkem
jihoamerické pevniny na jedné straně a Ohňovou zemí a
jihochilskými ostrovy; délka 550 km, minimální šířka 3 km.
Spojuje Atlantský a Tichý oceán. Přístavy Punta Arenas, Porvenir.
– Průlivem proplul v roce 1520 F. Magalhăes. Magalhăesův průliv
se postupně stal důležitou námořní cestou, ale jeho význam
poklesl po otevření Panamského průplavu.
|