Roku 1978 došlo i ve východoevropských státech k prvnímu mezinárodnímu systémovému využití multimodálních přeprav řeka/moře. Technika a technologie systémů, kterých mezinárodní společnost Interlichěr využívala, resp. ze kterých vycházela, byla založena na systému SEA BEE, eventuálně i LASH).

Za sídlo společnosti Interlichtěr byla zvolena Budapešť.  Zakládajícími členy této společnosti byly říční rejdařství Bulharska (Bulharská říční plavba), Maďarska (Mahart), bývalého Sovětského svazu (SDP) a bývalého Československa (ČSPD), která byla v této aktivitě na základě příslušné mezivládní dohody sdružena do společného mezinárodního podniku.

 Plovoucí říční čluny (někdy také označovány za plovoucí kontejnery – tzv. lichtěry (z původního anglického Lighter) o nosnosti 1 070 t a ponoru 3,3 m byly nakládány prakticky ve všech říčních podunajských přístavech (před existencí kanálu Rýn – Dunaj - Mohan po Řezno/Regensburg) s tím, že lichtěry byly po Dunaji dopravovány pomocí tlačné remorkáže až do jeho ústí. Tam byly lichtěry – zpravidla na tzv. rejdě - nakládány na "mateřskou loď" - námořní nosič. Tento nosič je vlastním manipulačním (zdvihacím) zařízením naložil na svoji palubu. Námořní nosič byl na celkem tři paluby schopen pojmout maximálně až dvacetšest lichtěrů, přičemž nakládka/vykládka kapacity celého nosiče trvala maximálně třicetšest hodin. Technické uzpůsobení manipulačních zařízení námořního nosiče (o nosnosti 2 700 tun) umožňovalo nakládku/vykládku dvou lichtěrů najednou.

Námořní relace najížděné plavidly společnosti Interlichtěr byly již od svého založení: oblast Indie, konkrétně Bombaj a Karáčí (délka přepravy cca 12 dní) a oblast přístavů jihovýchodní Asie – Penang, Saigon, Phom-Pen, především delta Mekongu (délka přepravy byla 18 dní) s říčními přepravami asi 500 km proti proudu řeky. V této souvislosti je třeba poznamenat, že např. doba čekání námořní lodi na rejdě se v Saigonu pohybovala i kolem několika měsíců.

 Společnost Interlichtěr vlastnila přes dvěstě lichtěrů (původní vklad společníků byl po padesáti lichtěrech) a přes patnáctset kontejnerů ISO 1C. Kontejnery ISO bylo možno přepravovat jak na palubách námořních nosičů, tak i na samotných lichtěrech, resp. na jejich palubách a to i během jejich říčního úseku plavby. Interlichtěr měl v pronájmu dva námořní nosiče od SDP (Sovjetskoje Dalnoje Parochodstvo) Izmail. Jednalo se o plavidla Julius Fučík a Tibor Samuely (36 600 DWT, rychlost cca 20 uzlů, délka 267 m, šířka 35 m, maximální ponor 11 m). V určitých obdobích si společnost najímala i další námořní nosiče.

 Již za existence RVHP společnost Interlichtěr využívala svých teritoriálních a relačních aktivit a spolupracovala s řadou západoevropských přepravců, zasílatelů, ale také s několika říčními rejdaři v Rakousku a SRN (zejm. Dunajský Lloyd, První paroplavební atd.). V rámci přepravního říčně - námořního servisu byly často využívány i přepravy kontejnerů ISO (zpravidla 1C).