Interlichter
Roku
1978 došlo i ve východoevropských státech k prvnímu mezinárodnímu
systémovému využití multimodálních přeprav řeka/moře. Technika a
technologie systémů, kterých mezinárodní společnost Interlichěr
využívala, resp. ze kterých vycházela, byla založena na systému
SEA BEE, eventuálně i LASH).
Za sídlo společnosti
Interlichtěr byla zvolena Budapešť.
Zakládajícími členy této společnosti byly říční rejdařství
Bulharska (Bulharská říční plavba), Maďarska (Mahart), bývalého
Sovětského svazu (SDP) a bývalého Československa (ČSPD), která
byla v této aktivitě na základě příslušné mezivládní dohody
sdružena do společného mezinárodního podniku.
Plovoucí říční čluny (někdy také označovány za
plovoucí kontejnery – tzv. lichtěry (z původního anglického
Lighter) o nosnosti 1 070 t a ponoru 3,3 m byly nakládány
prakticky ve všech říčních podunajských přístavech (před
existencí kanálu Rýn – Dunaj - Mohan po Řezno/Regensburg) s tím,
že lichtěry byly po Dunaji dopravovány pomocí tlačné remorkáže až
do jeho ústí. Tam byly lichtěry – zpravidla na tzv. rejdě -
nakládány na "mateřskou loď" - námořní nosič. Tento nosič je
vlastním manipulačním (zdvihacím) zařízením naložil na svoji
palubu. Námořní nosič byl na celkem tři paluby schopen pojmout
maximálně až dvacetšest lichtěrů, přičemž nakládka/vykládka
kapacity celého nosiče trvala maximálně třicetšest hodin.
Technické uzpůsobení manipulačních zařízení námořního nosiče (o
nosnosti 2 700 tun) umožňovalo nakládku/vykládku dvou lichtěrů
najednou.
Námořní relace najížděné
plavidly společnosti Interlichtěr byly již od svého založení:
oblast Indie, konkrétně Bombaj a Karáčí (délka přepravy cca 12
dní) a oblast přístavů jihovýchodní Asie – Penang, Saigon,
Phom-Pen, především delta Mekongu (délka přepravy byla 18 dní) s
říčními přepravami asi 500 km proti proudu řeky. V této
souvislosti je třeba poznamenat, že např. doba čekání námořní
lodi na rejdě se v Saigonu pohybovala i kolem několika
měsíců.
Společnost Interlichtěr vlastnila přes dvěstě
lichtěrů (původní vklad společníků byl po padesáti lichtěrech) a
přes patnáctset kontejnerů ISO 1C. Kontejnery ISO bylo možno
přepravovat jak na palubách námořních nosičů, tak i na samotných
lichtěrech, resp. na jejich palubách a to i během jejich říčního
úseku plavby. Interlichtěr měl v pronájmu dva námořní nosiče od
SDP (Sovjetskoje Dalnoje Parochodstvo) Izmail. Jednalo se o
plavidla Julius Fučík a Tibor Samuely (36 600 DWT, rychlost cca
20 uzlů, délka 267 m, šířka 35 m, maximální ponor 11 m). V
určitých obdobích si společnost najímala i další námořní
nosiče.
Již za existence RVHP společnost Interlichtěr
využívala svých teritoriálních a relačních aktivit a
spolupracovala s řadou západoevropských přepravců, zasílatelů,
ale také s několika říčními rejdaři v Rakousku a SRN (zejm.
Dunajský Lloyd, První paroplavební atd.). V rámci přepravního
říčně - námořního servisu byly často využívány i přepravy
kontejnerů ISO (zpravidla 1C).
style="MARGIN: 6pt
0cm 0pt; LINE-HEIGHT: 12pt"> Po
roce 1988 byla společnost zisková. Čs. podíl na tomto zisku
zůstával, po splacení příslušných podílů na úvěrech, u podniku
ČSPD. Po rozpadu SSSR zůstaly námořní nosiče ukrajinskému
rejdařství, které je prodalo do USA, kde byly údajně dovybaveny
železničními kolejemi a slouží prý k exportu železniční techniky.
Poté byla společnost Interlichtěr činná jako mezinárodní
zasílatel. Nástupnickým státem se za bývalou ČSFR stala SR, čímž
zde aktivity ČR definitivně skončily.
Typ
lodi
|
nosič
|
nosič
|
|
lichter
|
Jméno
lodi
|
Julius
Fučík
|
Tibor
Samuely
|
|
|
|
|
|
|
|
Rok
stavby
|
1978
|
1979
|
|
1977-81
|
Hrubá nosnost
(DWT)
|
36600
|
36600
|
|
1070
|
Kubická kapacita v
m3
|
|
|
|
1300
|
Maximální délka v
m
|
267,0
|
267,0
|
|
38,3
|
Maximální šířka v
m
|
35,0
|
35,0
|
|
11,0
|
Maximální ponor v
m
|
11,0
|
11,0
|
|
3,3
|
|
|
|
|
|
Hlavní
stroj
|
|
|
|
|
výkon hl. stroje v
KS
|
36000
|
36000
|
|
|
Průměrná rychlostv
uzlech
|
20,0
|
20,0
|
|
|
|
|
|
|
|
Počet naložených
člunů
|
26
|
26
|
|
|
z toho
paluba
|
|
|
|
|
dolní
|
8
|
8
|
|
|
střední
|
8
|
8
|
|
|
horní
|
10
|
10
|
|
|
|