Evropa

nejzápadnější část Eurasie. Na hranicích s Asií Bajdaracký záliv Karského moře, východní úpatí Uralu, řeka Ural (někdy též řeka Emba), Kaspické moře, Kumo-manyčská sníženina při severu úpatí Kavkazu, Azovské moře a přes Černé do Středozemního moře. Na severu, západě a jihu je hranice přirozená mořská. Nejsevernějším bodem pevniny je mys Nordkinn v Norsku, nejzápadnější mys Cabo da Roca v Portugalsku, nejjižnější mys Marroqui ve Španělsku. Evropě patří geograficky Island, Špicberky, ostrov Jan Mayen, země Františka Josefa a Nová Země (nikoliv Grónsko a Kanárské ostrovy).

Plocha Evropy i s ostrovy 10,5 mil. km2 (7 % světové pevniny). Po Austrálii druhý nejmenší kontinent, nejnižší průměrná nadmořská výška, nejčlenitější pobřeží a nejvyšší hustota zalidnění. Nejvyšší hora Mt. Blanc (4 810 m n. m.), nejníže položené místo je na pobřeží Kaspického jezera (–26 m), nejvyšší sopka Etna (3 340 m n. m.), nejdelší řeka Volha (3 530 km), největší jezero Ladožské (18 400 km2), největší ostrov Velká Británie (216 325 km2) a největší poloostrov Skandinávský (762 500 km2). Geologicky se Evropa skládá z Východoevropské platformy (též Fenosarmatská) a orogenních systémů. Platformu tvoří sedimentární obalová série a štíty, např. Baltský (nejstarší horniny). Orogenní systémy: kaledonský, hercynský (též variský) a nejmladší alpínský. Ve čtvrtohorách se rozšířilo ze severu Evropy kontinentální zalednění a v nejvyšších pohořích horské zalednění. V současnosti nejvíce ledovců na Špicberkách, Nové Zemi a zemi Františka Josefa. Horskou osu Evropy tvoří Alpy a na ně navazující Karpaty. Pyreneje, Betická Kordillera, Apeniny a většina pohoří Balkánského poloostrova jsou z téhož vrásnění. Ostatní horstva (např. Skandinávské pohoří, Ural a jádro Pyrenejského poloostrova) jsou starší. Sopečná činnost probíhá na Islandu a v jižní Evropě. Pás nížin se táhne z Východoevropské roviny přes Severoněmeckou nížinu do Francouzské nížiny. Významná těžba černého a hnědého uhlí, ropy, zemního plynu a rud. Ložiska surovin rozdělena nerovnoměrně; většina států suroviny dováží. Na podnebí má vliv poloha Eropy v severním mírném pásu, Atlantský oceán a rozlehlost Asie na východě. Severní Evropa zasahuje do subarktického a arktického pásma a jižní Evropa do subtropického pásma. Golfský proud výrazně otepluje severozápadní Evropu. Převládající západní proudění přináší vlhkost od oceánu. Nejvyšší srážky jsou na návětrných svazích v západní části Evropy (Norsko, Skotsko). Směrem k východu roste kontinentalita podnebí. Výrazným klimatickým předělem jsou Alpy. Počasí ovlivňuje v létě azorská tlaková výše a v zimě islandská tlaková níže. Říční síť Evropy je poměrně hustá, i když vodní toky s výjimkou východní Evropy jsou kratší. Největší odtok je ze západní Evropy a nejmenší z jihovýchodní Evropy, čtyři pětiny povrchu Evropy patří k povodí Atlantského oceánu. Nízké polohy rozvodí umožňují budování průplavů (západní Evropa a Rusko). Plocha jezer 168 000 km2, převažují menší a ledovcového původu; nerovnoměrně rozložena. Nadmořská výška sněžné čáry klesá na severu (na Špicberkách a zemi Františka Josefa) až k hladině moře. V Alpách 2 500 – 3 300 m n. m. Celková plocha zalednění Evropy 115 000 km2 (Špicberky 57 000 km2). Půdy vykazují pásmovitost podél rovnoběžek (arktické a tundrové, podzolové, sprašové a hnědé lesní, černozemě a kaštanové půdy). Vegetačně patří do holoarktické říše; na většině území se projevuje výrazná pásmovitost (tundra, lesotundra, tajga, lesy mírného pásu a stepi). Zoogeograficky patří do palearktické říše (zonální uspořádání v závislosti na klimaticko-vegetačních pásech).

Afrika

kontinent ležící z větší části na východní polokouli mezi Atlantským a Indickým oceánem; rozloha 29,2 mil. km2, s ostrovy 30,3 mil. km2 (20,3 % souše Země). Krajní body pevniny: mys Ras Ben Sekka (37°21´ severní šířky), Střelkový – Cap Agulhas (34°52´ jižní šířky), Pointe des Almadies (17°32´ západní délky), Ras Hafún (51°23´ východní délky). Od Evropy oddělena Gibraltarským průlivem (14 km), s Asií souvisí Suezskou šíjí (120 km). Malá členitost pobřeží (1,6:1), zálivy Guinejský, Malá a Velká Syrta, Somálský poloostrov. Největší ostrovy: Madagaskar, Kanárské, Kapverdské, Sokotra, Madeira.

Základem geologické stavby Afriky je africký štít, ke kterému se přimyká na severu hercynsko-alpínský horský systém Atlasu a na jihu hercynský systém Kapských hor. V severní polovině Afriky rozsáhlá sedimentární tabule (Sahara - Súdán). Tektonickými pohyby vytvořeny rozsáhlé klenby a pánve, též výrazný Východoafrický příkop, systém tektonických zlomů s kryptodepresemi (jezera Tanganyika a Malawi) a aktivním vulkanismem. Střední výška povrchu Afriky je 750 m n. m., převažují náhorní plošiny a roviny, z nichž vystupují horské masívy (nejvyšší Kilimandžáro, 5 895 m n. m.). Nejnižší bod Assalská proláklina –155 m. Hlavní vodní toky Nil, Kongo, Niger, Zambezi, největší jezero Ukerewe, třetinu povrchu Afriky tvoří bezodtoké pánve. V Africe je symetricky vyvinuta šířková a výšková zonalita. Podnebí je tropické, jen severní a jižní část zasahuje do subtropů; 80 % plochy Afriky tvoří pouště a savany. Půdy převážně lateritové, v sušších oblastech vyvinuty šedozemě, popř. jen skeletové půdy. Rostlinstvo a živočišstvo náleží k oblastem, resp. k říším paleotropické a holoarktické (severní část Afriky). Četné národní parky a rezervace, ekologické konflikty. V Africe žije 642,1 mil. obyvatel (12,4 % světové populace, 1989), hustota zalidnění 21,2 obyv./km2, vysoký roční přirozený přírůstek (3 %), velká negramotnost obyvatel. Ekonomicky i politicky nestabilní, občanské a kmenové války. Značné nerostné bohatství, nejdůležitější sektor – zemědělství (70 % ekonomicky aktivního obyvatelstva), nejchudší oblasti světa (např. Sahel). 52 nezávislých států, 5 závislých území (Ceuta a Melilla, Západní Sahara, Sv. Helena a dependence, Réunion, Mayotte). Název Afrika podle římské provincie Africa (na místě Kartága).

Asie

největší kontinent tvořící východní část Eurasie, rozkládá se z převážné většiny na severní polokouli; 44, 4 mil. km2 (29, 7 % souše zeměkoule), 3,28 mld. obyvatel (60, 9 % světové populace, 1991). V západní části souvisí s Evropou, Suezskou šíjí s Afrikou. Od Ameriky je oddělena 86 km širokým Beringovým průlivem. Krajní body pevniny: mys Čeljuskinův (77°43´ s. š.), Buru (1°16´ j. š.), Baba (26°10´ v. d.), Děžňovův mys (169°40´ z. d.). Severní pobřeží omývají okrajová moře Severního ledového oceánu (Karské, moře Laptěvů, Východosibiřské, Čukotské), jižní Indický oceán (Arabské moře), jihovýchodní až severovýchodní okrajová moře Tichého oceánu (Jihočínské, Východočínské, Japonské, Ochotské, Beringovo). Pobřeží je značně členité, množství zálivů a poloostrovů (Tajmyr, Čukotský, Arabský, Přední Indie, Zadní Indie, Malajský, Korejský, Kamčatka).

Geomorfologická stavba je podmíněna existencí pevninských štítů – sibiřský, čínský, indický, arabský – a pásemných pohoří. Pásmo alpsko-himálajské soustavy prochází kontinentem téměř v rovnoběžkovém směru a dosahuje nejvyšších výšek v pohořích (Himálaj, Karakorum, Kchun-lun, Pamír, Hindúkuš, Kavkaz). Značnou rozlohu pokrývají pouštní a polopouštní oblasti. Z nížin největší Západosibiřská. Průměrná nadmořská výška kontinentu dosahuje 960 m n. m., vertikální členitost je značná; nejvyšší vrchol Mount Everest (8 848 m n. m.), nejníže položené místo Mrtvé moře (–414 m). Jihovýchodní a východní oblasti Asie jsou seismicky aktivní, s množstvím činných sopek. – Asie má nejvíce veletoků – řeky monzunové (Indus, Ganga, Brahmaputra, Iravadi, Mekong, Jang-c’-t’iang, Chuang-che, Amur) a sibiřské, s dlouhou dobou zamrzání (Ob’, Jenisej, Lena). Četná jezera (Kaspické moře, Aralské, Balchaš, Issyk-Kul’) i jezero s největším sladkovodním objemem vody Bajkal. – Podnebí je velmi různorodé, zahrnuje všechna podnebná pásma. Největší část území má kontinentální podnebný charakter s velkými teplotními rozdíly. Jih a jihovýchod Asie podléhá monzunovému podnebí. Rostlinstvo a živočišstvo druhově bohaté, odpovídá biogeografickým oblastem.

Amerika

název užívaný pro světadíly Severní a Jižní Ameriky (včetně Střední Ameriky); 42,2 mil. km2 (tvoří 28,2 % souše zeměkoule); 734 mil. obyvatel (13, 6 % světové populace, 1992). Táhne se od severu k jihu (nejsevernější pevnina – mys Murchinson 71°50’ s. š., nejjižnější pevnina – mys Froward 53°54’ j. š.) v délce kolem 15 000 km. Od Asie je Amerika oddělena 86 km širokým Beringovým průlivem, k Antarktidě má nejblíže v Drakeově průlivu. V oblasti panamského průplavového pásma je Amerika rozdělena Panamským průplavem (maximální šířka 305 m). – Amerika omývána vodami Tichého oceánu (západ), Atlantského oceánu (východ) a Severního ledového oceánu (sever). Pobřeží Ameriky je velmi členité (největší ostrovy: Grónsko, Kanadské arktické souostroví, Velké a Malé Antily). Do pevniny se hluboce zařezávají četné zálivy (Hudsonův, Aljašský, Mexický).

Obě Ameriky mají společný charakter geologické stavby, avšak rozdílné přírodní a sociálněekonomické podmínky. Z hlediska fyzickogeografického se Amerika dělí na Severní a Jižní, z hlediska kulturně historického vývoje je pro území na jihu od USA užíván název Latinská Amerika.

Austrálie

anglicky Australia – nejmenší světadíl (7,7 mil. km2) na jižní polokouli po obou stranách obratníku Kozoroha mezi Tichým a Indickým oceánem. Australský kontinent je málo členitý. Na severu záliv Carpentarský, poloostrov Arnhemská země a Yorský. Severovýchodní pobřeží lemuje Velký bradlový útes – největší korálový útvar na Zemi, Jižní pobřeží Velký australský záliv a Bassův průliv, oddělující největší ostrov Tasmánii.

Austrálie je po Evropě nejnižším světadílem (96 % plochy má výšku do 600 m n. m.); převládají plošiny a nížiny. Nejstarší částí je parovina Západoaustralské plošiny ze starých krystalických hornin překrytých mladšími sedimenty; má polopouštní až pouštní charakter, zahrnuje Velkou písečnou a Velkou Viktoriinu poušť s ostrovními a tabulovými horami, Ayers Rock, Macdonnellovo a Musgravovo pohoří. Střed pevniny vyplňuje Středoaustralská pánev s nížinami při Carpentarském zálivu, s Velkou artéskou pánví, s proláklinami např. Eyrova jezera a s nížinami při řece Murray a Darling na jihovýchodě. Podél východního pobřeží se táhnou Východoaustralská pohoří; nejdelší Velké předělové pohoří (Great Dividing Range) dosahuje největších výšek na jihu v granitových Australských Alpách (Mt. Kosciusko, 2 228 m n. m.). – Podnebí na severu tropické vlhké, na jihu subtropické, téměř dvě třetiny území mají roční průměrnou teplotu vyšší než 20 °C. Srážek spadá nejvíce na východním pobřeží (až 2000 mm ročně), suché vnitrozemí patří k nejteplejším oblastem na světě. 60 % pevniny je bez odtoku k moři. Největší australskou řekou je Murray s Darlingem, Lachlanem aj.; ve vnitrozemí jen periodické toky (creeky). Rostlinstvo je převážně endemické. Pouštní a polopouštní rostlinné formace přecházejí v savany, scrub, buš (s typickými blahovičníky, akáciemi a přesličkami). Na severním a severovýchodním pobřeží rostou tropické deštné lesy. Endemický je i ráz zvířeny, např. dingo, vačnatci (hlavně klokani), ptakořitní (ptakopysk, ježura), emu, množství ptáků, hadů a hmyzu; problémem se stala dovezená zvířata (králík, buvol, kůň a další) i rostliny (opuncie). – Název Austrálie z latinského terra australis (jižní země).

Antarktida

Antarktis – pevnina (původně součást Gondwany) rozkládající se kolem jižního pólu v jihopolární oblasti; 13, 2 mil. km2 (tj. 8,8 % souše na Zemi). Do Antarktidy se hluboce zařezávají okrajová moře Tichého oceánu (Amundsenovo a Rossovo moře) a Atlantského oceánu (Weddellovo moře), omývá ji též Indický oceán.

Téměř 99 % plochy Antarktidy je pokryto pevninským ledovcem, jehož objem 24, 9 mil. km3 představuje kolem 80 % světových zásob sladké vody. Šelfové ledovce lemují kolem 60 % pobřeží. Stálé vodní toky v Antarktidě neexistují. Nejvyšším bodem je Vinson Massif (4 897 m n. m.), další významnou horou činná sopka Mt. Erebus (4 023 m n. m.). Průměrná nadmořská výška dosahuje asi 2 300 m; Antarktida je nejvyšší ze všech kontinentů. – Podnebí Antarktidy je drsné polární, větrné, střední roční teplota kolem –56 °C (na pobřeží kolem –10 °C), absolutní minimum –89,2 °C (21. 7. 1983) na bývalé sovětské vědeckovýzkumné stanici Vostok. Roční nejvyšší úhrn srážek kolem 700 mm (převážně sněhové). – Rostlinstvo (mechy, lišejníky) pouze v nezaledněných a chráněných místech, omezený počet živočišných druhů. – Na jižním pólu poprvé stanul Nor R. Amundsen 15. 12. 1911. Trvale žijící obyvatelstvo zde není, pouze členové vědeckovýzkumných stanic. Antarktida podléhá zvláštnímu právnímu režimu založenému Smlouvou o Antarktidě z 1. 12. 1959, uzavřenou ve Washingtonu 12 státy, které v té době rozvíjely v Antarktidě výzkumnou činnost. Do současnosti k ní přistoupilo 27 dalších států včetně ČR. Smlouva dovoluje využívat Antarktidu jen pro mírové účely a vytváří z ní plně demilitarizovanou oblast; stanovila svobodu vědeckého výzkumu a formy mezinárodní spolupráce za tímto účelem. S cílem chránit životní prostředí Antarktidy uzavřeny další smlouvy, zejména Úmluva o uchování mořských živých zdrojů z roku 1980, Úmluva o nerostných zdrojích Antarktidy z 1988 a Protokol o ochraně životního prostředí Antarktidy z 1991.

Názvy světadílů

Název EVROPA je starý téměř čtyři tisíce let – dochoval se už v semitských nápisech z 2.tisíciletí před naším letopočtem. Vznikl z akkadského ereb nebo irib – večerní soumrak. Západ slunce, tedy země, kde zapadá slunce. Později přejali tento název Řekové, kteří jím pojmenovali dceru asyrského krále. Krásnou Európu unesl zamilovaný vládce bohů Zeus na Krétu.

Název ASIE rovněž vymysleli Semité. – asu znamenalo východ. Homér, Hérodot a další řečtí autoři tímto jménem označovali jen část dnešní Malé Asie.  V řecké mytologii figurovala Asie jako dcera titána Ókeana.

Název AFRIKA je nepoměrně pozdějšího původu. Jménem Africa byla roku 146 před naším letopočtem nazvána řecká provincie vytvořená na území ovládaném dříve Kartágem. Jméno světadílu je odvozeno z názvu berberského kmene Afrigii nebo Afridi na území dnešního Tuniska, znamenalo „člověk z druhé strany“.

Světadíl nazvaný AMERIKA objevil pro Evropu roku 1492 Kryštof Kolumbus, ale jméno dostala prý omylem – po italském mořeplavci Amerigo Vespuccim (1451-1512). Pojmenování nového kontinentu vytvořil německý kosmograf M.Waldseemüller rok 1507. Tento název se zpočátku vztahoval jen na Jižní Ameriku, od roku 1538 se však stal běžným označením pro celý světadíl (poprvé na Mercatorově mapě).

Jméno nejmenšího světadílu – AUSTRÁLIE – pochází latinského australis - jižní. Holandský mořeplavec A.Tasman  nazval Austrálii Novým Holandskem. Dnešní jméno Austrálie prvně uvedl francouzský historik Ch.Debrosses roku 1756. Jeho všeobecné rozšíření se však datuje až od roku 1814, kdy anglický spisovatel M.Flinders vydal spis „Voyage to the Terra Australia“.

Jméno ANTARKTIDA je uměle vytvořeno z řeckého anti – proti a Arktis – proti Arktidě, naproti severu. Antarktidu poprvé spatřil James Cook roku 1770. Název ARKTIDA je vytvořen z řeckého slova arktos – medvěd – podle toho, že Arktida leží pod souhvězdím Velkého medvěda.

Autor:

neznámý, uveřejněno v podnikové časopise Maják