Legrace musí být…
Čas
neúprosně běží, z nás nedávno asistentů, plavčíků, stewardů
jsou již důchodci, kteří mají již dost času na vzpomínání pěkných
chvil z oněch dávných časů, počátků naší poválečné námořní
plavby,
Když už je řeč o
dávných časech, nelze nevzpomenout na historii dvou Rudolfů.
Rudla Fojtů a Kurc byli posláni nejdříve na praxi na polské lodě.
Na lodi Lublin pracovali, kde bylo právě potřeba. Byli také
zařazeni jako trimeři a tak pilně přihrnovali uhlí k vertikálním
šachtám, kde palivo klouzalo až k lopatě topičů. Rudla Kurc,
jak vzpomíná druhý Rudla, byl v teplácích, tvář černou, takže ve
tmě neviditelný jako herec černého divadla. Nešťastnou náhodou
sklouzl do šachty a koulel se v uhlí jako klubko přímo na lopatu
topiče. Ten se strašně ulekl,vytrhl zpod něj lopatu a chtěl černý
přízrak (údajně čerta) lopatou utlouct, vzývaje přitom všechny
svaté. Naštěstí mu v tom druhý topič, asi chladnokrevnější,
zabránil. Tato událost se povídala dlouho v jídelnách polských
lodí.
Z Rudly Kurce byl pak
kuchař zvaný korabelník a Ruda Fojtů pracoval na palubě. Později
byl pověřen funkcí palubního skladníka na lodi Republika. Prvním
důstojníkem byl Řek jménem Tzavaraz. Jednou týdně mu dával
skladník k podpisu výdejky na spotřebovaný palubní materiál. O
prvním bylo známo, že by si pro korunu nechal vrtat koleno.
Nechal se, např. na lodi v Suezském kanále ostříhat a holič pak
hodinu tloukl na dveře jeho kabiny, aby zaplatil. Jednou napsal
skladník na výdejku toto: "Dnes dávám pro posádku 10 kartonů piva
obzvláště dobře vychlazeného“. První samozřejmě výdejku podepsal
s ostatními, nikdy je nečetl. Bylo z toho spousta legrace a
kapitán Klos to vzal jako povedený kousek a přitlačil prvního,
aby podhodil alespoň dva kartony, když podepisuje a neví co.
Výdejku pak za to dostal, aby ji .sám roztrhal.
Na lodi Republika
ještě zůstaneme, z té mám nejvíce pěkných zážitků a vzpomínek.
Jako nejznámější a snad dochovaná mezi námořníky až do dnešních
dnů je historka o "Vencovi z bedny".
Jak je známo loď
Republika byla lodí parní o rychlosti asi deseti uzlů, samozřejmě
bez klimatizace. V tropech bylo v kabinách stále kolem 30° i
více, hlavně ve střední nástavbě nad strojovnou a kotelnou. Nad
kotelnou byla podlaha v kabinách doslovně horká a dokonce matrace
byly teplé. Z těchto kabin se v tropech všichni stěhovali na
palubu, kde také spávali. Při nočním buzení byl vždy problém
najít toho pravého, když za ranního ochlazení se všichni zamotali
do dek a byli pak jeden jako druhý. Topič Venca z Ruzyně již
delší dobu pozoroval kuchaře, až vyberou poslední brambor z bedny
k tomu zhotovené na "pupdeku". Bedna byla asi dva metry dlouhá,
dostatečně vysoká, široká i vzdušná díky žaluziím. Jakmile byla
prázdná, Venca se do ní okamžitě stěhoval s matrací, dekou a
polštářem. Snad uplatil kuchaře, že mu ji přenechali nebo byli
rádi, že nemuseli už chodit pro brambory tak daleko a rádi se jí
zbavili, to se už dnes nedovíme. Od toho času se stala bedna
Vencovou svatyní a jiní z midshipu mu ji záviděli. Vymýšleli
proto na Vencu různé podrazy. Nejčastěji polévali bednu vědrem
vody nebo postříkali hadicí nad ránem, kdy tvrdě spal po "psí
vachtě" a měli hroznou radost, když za chvíli Venca vystrčil
rozespalý hlavu z bedny a zabručel si jen tak pro sebe "kruci,
moře jako olej a fala jak kráva až sem". Jednou u piva mu řekl
mazač Vobr "Venco, ty vole, víš-li, že budeš jednou slavnej, kdo
se může na tomto světě pochlubit, že přeplaval v bedně na
brambory tři oceány a celou řadu moři. Věř mi,Venco." Zda Venca
uvěřil nebo ne, to nevím, ale že měl Vobr pravdu, to vím
dodnes.
Na lodi byla celá
řada lidí, kteří uměli držet partu, byli pracanty a po práci samá
legrace. Mezi takové patřil i tesař Josef Jirchovský z Mělníka.
Měl skutečně zlaté ruce. Na lodi jsme na něj složili básničku,
kousek vám z ní uvedu:
Na Mělníce v
Mlazících narodil se hoch
ruce jako lopaty kůži
jako hroch.
Byl to náš pan
dřevěnka
s očima jak
pomněnka.
Jednoho dne přilít
domů se slovama na rtech
ženo,děti, sbohem
buďte kufry ihned balte
existuje taká firma
Čechofracht oj toť
vysílá mne do ciziny
na námořní loď.
Sotva co se po palubě
chodit naučil
denně nás pak
povídáním až do noci pomučil
povídal nám o všem
možném o hektarech špenátu
také jak raz o peřiny
lohli pantátu
atd. . . . .
.
Špenátu prý měl
soused za barákem tři hektary a pantáta přišel o peřiny proto, že
jako staročech a vlastenec zásadně nezamykal domek. Po zmizení
peřin snad už si koupil zámek. Jiný soused pěstoval liliputky a
když jednu o svátcích zabil, vyškvařil z ní 5 litrů řemenového
sádla, rodina byla přejedená až měla ze škvarků průjem, proto
zbytek musel odnést do polí kavkám.
Josef byl dobrým
harmonikářem a často hrával v jídelně, která byla za komínem na
člunové palubě. Zpěv ani hudba nikoho nerušily, nebyly tam
kabiny. Stalo se mnohokrát, že po půlnoci, když jsem nastoupil do
služby na můstku, se v jídelně ještě dlouho svítilo a byla slyšet
hudba. Poslal jsem vždy vachtového, aby Jožu probudil, on totiž
tak hudbu prožíval, že měl zavřené oči a snil. Vůbec nevzal na
vědomí, že už všichni odešli spát a on je v jídel~ě zcela sám a
vyhrává a vyhrává, též coby staročech a vlastenec.
Přidám o Josefovi
ještě dvě historky a to budou poslední, aby zůstalo místo i pro
druhé. Přiznám však, že na Jirchováka vzpomínám nejraději, byli
jsme dobří přátelé. Mohl bych o něm povídat a povídat a vždy by
to byly historky milé a veselé. Josef si totiž nebral servítek na
ústa. Jednou ho pozoroval při otevřených dveřích do tesařské
dílny, jak pracuje u ponku, pracovník jednoho ústředního úřadu,
který byl vedoucím delegace z Prahy. Jóža, aniž by na něho
promluvil, jen tak pro sebe prohodil: "Buď koumavej, nebuď
lepeška, koukej se něco přiučit, nevíš, kdy se ti to hodí, já si
to do hrobu nevezmu“: Ten se bez pochopení od dveří
vzdálil.
Ta druhá je ze
Šanghaje. Při opravách po tajfunu byl Josef člen sedmičlenného
dozoru, později se zvýšil jeho počet. Bydleli jsme společně v
Park-hotelu. Jednou jsem se vracel z města a vidím před hotelem
spoustu lidí a několik rikšů s tříkolkami, jak hlasitě
gestikulují. K mému překvapení vidím, že uprostřed toho chumlu
stojí Josef – postavou nevelký se uprostřed úplně ztrácel a jen
stále .hlasitě opakoval „jo mejo čen“ což znamená po čínsky - nemám peníze. Když mne zahlédl,
radostí vykřikl, ty jsi moje spása, půjč mi dva Juany. Po
zaplacení rikšovi se chumel rozešel. Nechal jsem si pak. vyprávět
co se vlastně stalo. Joža tedy začal: Šel jsem Nankingskou ulicí,
bylo horko a pěkně jsem se potil. Najednou vidím, že jede vedle
mne rikša a nabízí mně své služby, říká sedni si, co bys chodil
pěšky. Já na to, že raději půjdu po svých, nemám to už daleko a
také, že nemám ani vindru. On zase, že nevadí, má stejnou cestu,
že již končí (zatahuje) a pokud jde o peníze, to nestojí za řeč,
vždyť jednou nemáš ty, podruhé
zase já, to už tak v životě chodí. Tož, když tak rozumně rikša
vyprávěl, tak jsem si sedl a říkám KOČIVETY - po šanghajsku
Parkhotel. Rikša tam hodil trojku a upalovali jsme k hotelu. Jaké
pak bylo pro mne překvapení, když pak před hotelem chtěl po mně
prachy. Jak jsem tak Josefa poslouchal, hned jsem pochopil, že ho
zase chytla fantazie. Zeptal jsem se ho proto, jakou řečí si tak
pěkně povídali. Jóža klidně odpověděl, no ani jsme si tak moc
nepovídali, ale já měl pocit, že to rikša tak myslel, jak jsem ti
to vylíčil.
Když.: jsem vzpomněl
Park-hotel, tak se k němu váže ještě jedna historka. Po skončení
oprav přivezla loď Fučík do Číny také posádku pro loď Republiku.
Byl mezi nimi i kuchař Honza Dostál. Ten se v Šanghaji rozšoupl a
přestože byl v tak velkém městě poprvé, nedělal si s návratem na
loď do loděnice těžkou hlavu. Před zasednutím k číši se rozhlédl,
aby zjistil, že na Parkhotelu, který již znal, svítí velký neón a
stačí pak nabrat směr na tak velký maják a trefí až ke stanici
autobusu co jede do loděnice. Stanice byla totiž v blízkosti
Parkhotelu. Kolem půlnoci sezení ukončil a hodlal se vrátit domů
předem promyšlenou trasou. Na hotelu neón již dávno zhasli, směr
nebylo možno stanovit a tak milého Honzu nám ráno na loď přivezla
policie. Nejhorší bylo, že nepřítomnost kuchaře tak rozrušila
poIitického pracovníka Majera, že chtěl, abych s ním šel Honzu
hledat v 7 mil. městě. Rozmluvil jsem mu to, v Číně se
přece náš člověk nemůže
ztratit.
Republika ve svých
začátcích plavala řadu let do Číny. Čas jme počítali na plavby,
což představovalo vždy 5 až 6 měsíců. Za tu dobu jsme si každý z
nás něco našetřil. Během plavby jme .bunkrovali v Adenu, Colombu
a Singapuru, kde mnoho času na nákupy nebylo. Hlavní soukromý
nákup jsme proto dělali až v Kielském kanále. Objednávky jsme
zasílali před zpáteční cestou z Číny. Každý si na papír napsal
objednávku, hospodář ji přeložil a zpracoval podle sortimentu na
jednotnou listinu. Občas některý z nás připsal do objednávky
třeba náhradní skleněné oko, protézu nohy, nebo klapky na oči pro
koně, apod. Měli jsme radost, jak hospodář Matiášek rozrušen
zjišťuje podrobnosti, zda jde o dřevěnou nohu levou či pravou,
jaká má být barva oka a jak přeložit klapky na oči. Teprve potom
zjistil, že šlo o legraci. Když si mazač Senič chtěl v koupit
holandskou krávu, všichni to brali za legraci, on to vsak myslel
vážně. Aby s ní neměl potíže při dopravě domů, objednal si ji
raději v Tuzexu.
Cesta z Kielského
kanálu do Gdyně, kde jsme pravidelně připlouvali, byla
nejpříjemnějším úsekem. Rychle jsme si navzájem přehrávali,
zakoupené gramofonové desky na magnetofonové pásky a kochali jsme
se dárky zakoupenými pro své nejdražší doma. Řada z nás se
připravovala na cestu domů. V Polsku jsme byli jako doma. Někteří
svobodní měli tam i své přítelkyně, nazývali je však „persona non
gratis“ a tvrdili, že si raději připlatí a mají pořádnou šikézní
dámu. Ony zase o našich chlapcích vyprávěly, že "Pepičky kochač
chtěji, ale platit ne - za dva zloté prý by kozu pěchotou hnali
až do samej Pragi, ale jinak jsou fajní chlopci".
Na palubě jsme měli
několik polských námořníků. Vzpomínám na loďmistra Jasička,
kterého bylo vidět hned na přídi, hned na zádi. Když se maloval
komín, musel se skončit za den. Chlapci na sterlingu nesměli dolů
ani na svačinu – ta byla vždy u hrnce kostí z polévky. Jasiček
neváhal vytáhnout hrnec s kostmi na komín, aby nikdo nemusel
dolů, to by se pak protáhla svačina a komín by také nemusel být
hotový. Po skončení byla vždy menší oslava, kterou financovali
společně strojní a palubní čífové.
Čas služby na moři se
odměřoval lodním zvonem na můstku. Dnes už tento zvyk zanikl,
málo kdo si však uvědomí, že to mělo něco do sebe, bylo to
vlastně ověření, že služba na můstku funguje. Dnes, kdy slouží na
můstku jen důstojník, nikdo nemusí vědět, že se s ním např. něco
stalo i po několik hodin. Se zvoněním se váže tato historka.
Plujeme v noci Indickým oceánem, na můstku bylo ticho jako v
kostele. Kapitán Horčic stál u otevřeného okna vlevo od středu
kormidelny hluboce zamyšlen. Námořník Kwasniewski se připravoval
odzvonit prvou půlhodinu vachty. Lodní zvon visel před středním
oknem kormidelny. Neměl srdce, to se ráno utrhlo a zvonilo se
proto maršpiklem. Okno si kormidelník vytáhl, aby prý na něj tak
nefoukalo, to ale Kwasniewski nevěděl. V pravou chvíli udeřil
maršpiklem do skla namísto do zvonu. Kapitán Horčic se ulekl až
nadskočil. Nemohl ihned pochopit proč mlátí námořník maršpiklem
do okna. Vše se pak v zápětí vysvětlilo.
Jednou s námi
cestoval z Číny spisovatel Fábry. Počasí nám nepřálo a tak ho
cesta moc unavovala. Moře prostě snášel těžce. Zamýšlel dokonce v
Suezu změnit dopravní prostředek za letadlo, nakonec jsme ho
přesvědčili a plul s námi dál až do Gdyně. Atlantik a Severní
moře bylo rozbouřené a to milému cestovateli na duchu nepřidalo.
Když z paluby pozoroval na Severním moři bóji, jak se kymácí na
vlnách, bliká a zvoní, prohodil k němu Bartovský: což nám je hej
- co by měl říkat ten chlap v bójce, musí si mlátit do zvonu a
vypínat a zapínat světlo. Pan Fábry nato - "kristušát to je ale
čo?".
Bylo by neúplné
povídání o lidech a zážitcích na Republice, kdybych nevzpomněl
Haryho Ventila a Goléma.
Hary Ventil byl topič
Jindra Škrabola z Valašska.. Jednou, když jsme stáli ve Gdyni a
venku mrzlo, někdo si mu stěžoval, že má v kabině zimu. To Jindru
rozčílilo - obrátil se a šupem do strojovny, odkud bylo jen
slyšet: však já vám zatopím, až vám bude horko - otevřu ventil a
pak uvidíte ten frmol až bouchne pojistný ventil. Od té doby byl
Harym Ventilem. Důstojníky moc nemiloval, tvrdil, že l když ráno
vstanou, tak už mají. fajront.
Golém - jinak Zdeněk
Kuzbach - dříve topič pivovaru Staropramen. Golémem jsme ho zvali
pro jeho obrovskou a kymácející se postavu. Byl to velký kliďas a
dobrák. Na lodi zastával funkci topiče. V tropech bylo v kotelně
nesnesitelné horko. Celou službu jeden topič otáčel z kotelny
dálkovým ovládáním vysoké větráky, aby zachytil trochu větru. Za
deště se musely větráky natočit po větru a to bylo pro topiče
utrpení. Rádi jsme za společné noční služby mačkali, my palubáci,
mokrou houbu přes rošty na topiče v kotelně, ti měli za to, že
prší a obrátili větráky po větru. Když pak Golém vyšel na palubu
nadýchat se čerstvého vzduchu a zjistil, že obloha je samá
hvězda, slyšel jsem jak nadával na kolegu – ten lebeda otočil
větráky, kdoví co se mu to zase zdálo, to mu asi už začíná
strašit. My jsme se k naší zlomyslnosti nikdy nepřiznali.. Zdeněk
se mi připomíná vždy při oslavách únorových událostí. Je to on co
stojí s puškou na rameni s kšiltovkou ve tříčtvrťáku v prvé řadě
na nám všem známém plakátu s milicionáři.
Ještě poslední z
Republiky. Na kádrovce pracoval velmi hodný pan Mužík. Jednou
doprovázel do Gdyně na loď pět mladíčků, kteří začali svoji
kariéru ještě před vojenskou službou. S.Mužík nám připomínal, jak
máme o mladé dbát, aby se nezkazili. Byli to chlapci Cibulák,
Pšeja, Sadílek, Šimka a Škoda. Druhý den k večeru uspořádal pan
Mužík s nimi kulturní procházku Gdyní, obcházejíc z velké dálky
vyhlášené námořnické krčmy. Vpředu ho doprovázel ing. Huraj -
chlapci jako housata kráčeli za nimi a vesele popíjeli z placačky
"wyborowou". Když se vrátili na loď s.Mužík byl svým činem
uspokojen a mladí námořníci byli v té nejlepší
náladě.
kapitán dálné plavby
Antonín Fojtů (*1930),
jeden z prvních
absolventů námořní školy v polské Štětíně,
velitel řady našich
námořních lodí
uveřejněno v
jubilejním čísle Majáku k 30.výročí ČNP
Na lodi J.Fučík jsme
vezli z Vietnamu asi 450 opic pro náš výzkumný ústav. Přístav
vykládky měl být na Středozemním moři, ale nevylučovalo se ani
Polsko. Napsal j sem proto soukromý dopis na podnik (byl jsem
prvním palubním důstojníkem), pokud by se opičky měly vyložit v
Polsku, to vzhledem k zimnímu období bude pro ně velké riziko.
Doporučil jsem proto možnost zvážit zakoupit v Kielském kanále
pro opice prošívané kabátky a teplé čepice. Když seto dozvěděla
paní Helenka Piková z MTZ, údajně zalamentovala: - to se to
řekne kabátky a čepice, míru však neuvedli. Mirek Šafařík dodal:
Helenko, to asi ještě neznáš Tondu Fojtů.
Dokovali jsme v
Helslngoru. Těsně před vyplutím z loděnice přišel za mnou Ing. Skřivánek s prosbou, abych
umožnil ještě krátkou prohlídku lodě pracovníkům našeho
zastupitelského úřadu v Kodani. Kodani. Požádal jsem proto
důstojníka a Ing. Skřivánka, aby je rychle provedli, já jsem se
už musel věnovat lodivodovi. Ženy byly oblečeny do krásných
letních šatů, muži do světlých obleků. K lodi přijížděl remorkér
a lodivod mu chtěl dát znamení lodní sirénou, kde se má uvázat.
Zatáhl za parní sirénu, dlouho to syčelo a valila se voda jak z
vodotrysku, sebrala všechny saze z vnější stěny komína a ve formě
tropického lijáku padal černý déšť: na zaměřovací palubu, kde
právě diplomaté poslouchali odborný výklad. Hrůza byla, když jsme
s lodivodem uslyšeli křik lidí, věděli jsme, kolik uhodilo –
nevěděli jsme však, kam se honem podít. Když jsem po létech
připlul do Džakarty, vyprávěla mi, tuto příhodu manželka jednoho
našeho diplomata. Měli zato, že jsme jim to udělali schválně, na
vysvětlování už tehdy naši neměli asi ani dost času. Já jsem
pozorně její vyprávění poslouchal, snažil jsem se dodatečně
vysvětlit, proč se tak asi mohlo stát, že siréna nebyla
odvodněna, ale ani náznakem jsem se nepřiznal, že to bylo na
lodi, kde jsem byl poprvé pověřen funkcí velitele Fučíka na cestu
z Dánska do Gdyně.
Na Fučíku bývalo v
tropech velké vedro, ventilace tam nebyla nejlepší. Večer jsme
sedávali v ochozech a povídali si. Jednou nás byla pěkná parta,
seděli jsme, popíjeli a nikdo nespěchal do kabiny, kde se
teploměr držel na 37°C. Kolem půlnoci napadlo Víťu Černého, že
bychom mohli poslat našim manželkám telegram, jak na ně
vzpomínáme pod Jižním křížem. Ochotu odeslat takový telegram
projevil první loďmistr Jarda Půhoný. Radista Jarda Kelnar ihned
přinesl tužku a papír - Víťa Černý navrhl text: "Tichou nocí se
svým koněm jedu sám". Jardovi Půhonému se to moc líbilo - za půl
hodiny byl telegram odeslán. Horší to ale bylo doma. Paní Půhoná
byla polské národnosti, obsahu telegramu neporozuměla - vydala se
proto na kádrovku na podnik. Tam vše rychle pochopili a paní
vysvětlili. Dítě, které měla sebou radostí poskakovalo a
pokřikovalo vesele: - tatínek přijede brzy domů a na
koníčku.
Druhého dne.měl Jarda
krásně namalovaný obraz v kabině, jak si to uhání na koni jako
Horymír.
Na Republice jsme
slavili Josefa, to tam bylo asi jedenáct oslavenců. Po půlnoci se
objevila mezi námi docela šaramantní dáma. Všichni zůstali jak
zařezáni - ticho, každý jen rychle uvažoval - odkud se vzala
uprostřed Indiku. Dámou byl motorář Brabec, štíhlý muž, který si
vypůjčil od jiných vše, co k tomu bylo potřeba (šaty, šminky,
kabelku, boty), každý z nás něco podobného vezl přece jako dárek
domů!
Na loď se z Domu
námořníka ve Whampoa vrací posádka ve veselé náladě. Pepík Novák
- nastupuje do sampánu, který nás má odvézt na rejdu. Před loďkou
zakopl, padá, ale stačí zachytnout se střechy, sampán se oddálil
od mola, Pepík se drží rukama člunu, nohama nábřeží. Další však považoval Pepíka prostě za lávku a
klidně po něm přešel do člunu.
Steward Bena provádí
výklad nějaké výpravě z Československa. Po skončení jedna
paní říká, tak jste nám pěkně vykládal a ani nevíme kdo jste. On
odpověděl lakonicky - čífstevard. Za chvíli jsem slyšel jak ta
paní říká: ale ten pan Šistera byl šikovný. On byl šikovnej i na
jiné věci, jednou si napsal do deklarace, že veze 1 karton
cigaret. Celníkům se to zdálo málo, tak ho chtěli vidět. Jeden
karton to byl, ale ten velký.
Stejně tak měl na
hranicích smůlu steward Lukeš ml., kterému začal v pečlivě
zabaleném kartonu od cigaret hrát před hranicí tranzistor.
Na lodi probíhá
rovníkový křest. Všichni kandidáti s hrůzou pozorují jak to
probíhá. Neptunovi se upisují kartony piva, aby byl shovívavý.
Někdo dává čtyři, někdo tři. Jindra Horák stále říká své manželce
- neboj se - víc nedávej než dva. Když paní přišla na řadu a
vedli ji ke skřipci zvolala - šest! Viděl jsem manžela jak se
chytl za hlavu.
Paní Freyová poslala
kapitánovi zprávu, že má vyřízený pas a že přijede za ním.
Telegram však zněl: PES VYŘÍZEN. Kapitán dlouho přemýšlel co asi
vyvedl jeho krásný pes Čau čau, že ho musela nechat paní
utratit.
Kapitán Šimek vypráví
hostům na můstku co k čemu slouží. Ukazuje i sextant a dodává, že
kromě toho, co o něm řekl, je s ním možné měřit i hloubku moře.
Všichni se divili. On jim vysvětlil, že když se uváže na šňůru a
spustí do vody, pak stačí jen odměřit délku mokré šňůry a hloubka
je změřena.
Přijeli jsme do
Japonska přebírat loď Kladno. Já jsem si vyrazil s Béďou Hubáčkem
do blízké Osaky. Povídám Bedřichovi „pamatuj si, naše loděnice se
jmenuje SAKURAŽIMA, tak se pamatuj třeba SAKRA ZIMA a vše bude
dobré. Když jsme se v noci vraceli domů, marně jsme vysvětlovali
taxikáři KRUCI MRZNE - TO JE CHLADNO – nic z toho nerozuměl.
Kdyby se sám nedomyslel, ze by to mohla být SAKURAŽIMA, tak
bychom dopadli asi jako Honza Dostál v Šanghaji.
Jednou nás pozvali
Japonci na večeři. Kapitán Frey nám to řekl na poslední chvíli,
měli jsme co dělat se umýt a převléknout. Béďa to vše nestihl,
nechal si své kanady, nohy si nestačil umýt. V restauraci se
sedělo na zemi a nohy jsme měli pod otáčecím stolíkem. Samozřejmě
vyzutí, to je podmínkou. Béďa se zout nechtěl, ale musel, jinak
by tam nemohl vkročit. S námi u stolu seděl i kapitán Frey. Stále
naříkal, to jídlo je chutné, pěkné na vzhled, až na to, že to
všechno páchne jako naše olomoucké.
S radistou Pazourkem
bylo na lodi vždycky veselo. Jednou jsme nafingovali zprávy
čs.rozhlasu po našem. Jirka chytil celé zprávy i se znělkou
"kupředu levá". Zprávy četli muž a žena. Muže jsme vypustili a
stejné zprávy namluvil Robert Kopač, avšak s dodatkem, že
Československo hodlá zakoupit osobní loď pro rekreaci našich
pracujících. Hotel obsadí RAJ, hudbu Pragokoncert a posádku budou
tvořit naši námořníci z ČNP. Loď bude plavat dokonce snad až na
Havajské ostrovy. Zprávy vyzněly tak věrohodně, že za hodinu už
sestavil Jarda Půhoný návrh na crew-listu a údajně za velmi živé
výměny názorů, hádali se prý mezi sebou i o takových věcech, zda
je uchazeč representační vizáže apod. Jediný Franta Ambruz poznal
Roberta Kopače a vše hned pochopil. Jiní si to nenechali vymluvit
ani druhého dne.
Dobudoval jsem si
svůj rodinný domek a chyběl mně již jen hlídací pes. O toho se mi
postarali radisté Sadílek a Pazourek v Brazilii. Nazvali
jsme ho Rio. Už jako štěně byl čistotný a každé ráno.jsem ho
chodil vyvenčit. Chodil vždy za komín a hromádky ukládal na
vlnitou střechu. Když už bylo chladněji, nechodil jsem s ním,
čekal jsem u dveří až si vyřídí potřebu. Jednou, ještě za ranní
tmy a silného větru, se mi Rio nevracel. Vzal jsem si baterku a
šel jsem ho za komín hledat. Hromádku jsem našel, ale, pes nikde.
Měl jsem za to, že ho unesl vítr. Chodím kolem komína, svítím
před sebe a pes si to cupitá ve tmě. za mnou. Pak ho
hledejte.
Na Kladně jsme měli
tesaře Kozmíka. Já jsem byl prvým palubním a zlobilo mě, že na
lístek s měřením vody mi stále tesař uvádí u jednoho tanku na
pitnou vodu, že je plný. Tento tank však byl už řadu týdnů
předělán na sklad piva, tesař Kozmik to však nevěděl, ani ho
neměřil, jen psal, že je plný. Rozhodl jsem se s elektrikářem
Dubem, že si vleze do tanku, Kozmíkovi namaže sondu hořčicí a
pěkně mu za ni zatahá. Já jsem ho poslal specielně proměřit tento
tank. Vše šlo podle plánu, tesař křičel – chyťte černého
pasažéra, je v tanku a také nám tam už nadělal, podívejte se na
sondu. Když se pak dozvěděl pravdu, řekl lakonicky VY ŠULÍNI
JEDNI.
Na Republice zaskočil
na jednu cestu za 1.strojníka. Munzara Bohouš Sokol. Byl to
veselý člověk. S anglickým jazykem měl potíže, německy mluvil
dobře. Plaval už i s panem Munzarem na našich předválečných
lodích. Když přišel na loď v Adenu Angličan co nám dodával
bunkr, přivítal ho Bohoušek slovy: Du jú špik ingliš - on na to,
že samozřejmě, je přece Angličan, tak Bohouš pokračoval - alzo
némen zí plac bite šén.
Nedělal si hlavu ani
s cizími názvy vžitými na lodi, tallymanka byla pro něj
kalimantajka, tweendeck - kvindep, Fojtů – Fojta, Pešek - Peška.
Námořníkem byl velmi dobrým. První plavbu do Číny jsme
obeplouvali Borneo a celá trasa byla tajná, abychom se nedostali
do rukou Čankajška. Bohoušek si vedl svoji navigaci v kabině a
nedal se oklamat. Vždy na mne křičel na můstek, ty, Fojta jeden,
kampak to pluješ, mě to nějak nevychází a slunce by mělo být
vlevo a né vpravo. Měl pravdu.
Já bych mohl
vzpomínat a psát a psát. Měl bych ještě tolik co povědět, ale už
bych mohl čtenáře nudit. Měli jsme na lodích celou řadu veselých
a pracovitých lidí. Velmi rád na všechny vzpomínám. Doufám, že
ti, o kterých jsem zde vzpomněl, se nebudou na mě zlobit, vždyť
jde jen a jen o veselé zážitky z dávných časů.
Mými vzpomínkami
nehodlám zdůraznit, ze snad dříve bylo na našich námořních lodích
více legrace, chtěl bych jen zavzpomínat na příjemné zážitky a
dobré lidi, kteří se mi zapsali do paměti. O práci a pracovních
podmínkách dřívějších časů zde vzpomínat nehodlám, práce může
mluvit sama za sebe. Vždyť aby naše námořní plavba pokračovala ve
svém vývoji, bylo k tomu zapotřebí kus poctivé práce a nadšení.
Kapitán Frey mi často zdůrazňoval: Kdybyste se po tajfúnu vzdali,
rozutíkali se z Číny domů, určitě by se již naše námořní plavba
hned tak nevzpamatovala. Dík patři vám, námořníkům staré
Republiky, co zůstali a také celé řadě pracovníků v tehdejším
Metransu. Při první plavbě do ČLR jsme prošli tvrdou námořnickou
prověrkou, tajfun byl krutý, znovu jsme se všichni narodili, ale
po špatném přichází vždy dobré, to vrátí opět sílu a chuť k další
práci. Dnes má naše námořní plavba kus zajímavé historie a řadu
let plodné práce za sebou. Naše lodě jsou moderní, námořníci mají
svou tradici, na kterou můžeme být právem hrdí. Nezapomínejme ani
na naše kolegy, kteří utrpěli při práci na lodích újmu na zdraví
nebo dokonce vyhasl jejich život na lodi.
My, co již jen
vzpomínáme na naši práci na lodi, bychom stěží doháněli rozjetý
vlak technického pokroku na lodích. Nelehce bychom vnikali do
všech těch tlačítek na přesné polohy, automatiky a já nevím na co
všechno, ale dobře víme, že na mořský živel - jeho nebezpečí, na
bezpečnou nakládku lodě a zajištění nákladu, na dobrý kolektiv a
na vzornou reprezentaci naší vlajky ve světě ještě nikdo žádné
tlačítko nevynalezl.
Široké odborné
znalosti, pracovité ruce a vysoká morálka. budou ještě dlouho
prvořadým požadavkem na správného pracovníka moře.
kapitán dálné plavby
Antonín Fojtů (*1930),
jeden z prvních
absolventů námořní školy v polské Štětíně,
velitel řady našich
námořních lodí
uveřejněno v
jubilejním čísle Majáku k 30.výročí ČNP
|